Kung-fu

Shao-linský chrám byl postaven v období dynastie Wei, v letech 420-534 n. l. Podle legendy zde zanechal svou stopu indický mnich Damo, který měl položit základ k budoucímu bojovému umění Shao-lin Quan. Přestože neexistuje fyzický záznam, který by prokázal, že cvičení, která jsou mu připisována, skutečně dala vzniknout Shao-linskému bojovému umění Quan fa, tak jsou k dispozici četné příběhy o tom, že před rokem 600 n. l. se v Shao-linu vyučovala bojová umění. Záznamy z 6 stol. hovoří o bojových mniších, kteří v nich figurují o mnoho let dříve než Damo. Jistá je však jedna věc: Před nástupem další dynastie Tang (618-907) písemné záznamy prokazují, že mniši ze Shao-linu praktikovali a vyučovali Quan fa. V 7 stol. už bylo o mniších ze Shao-linu po celé Číně známé to, že jsou v boji nepřemožitelní. Díky tomu byl na žádost císaře dynastie Tang povolán mnich Tan Tsung a třináct dalších, aby svými dovednostmi pomohli vládnoucí vrstvě překonat politické nepřátele a upevnit moc. Tato událost byla později zaznamenána na kamenném monumentu (kolem roku 734) a ten byl vztyčen na půdě Shao-linu, aby tak bylo stvrzeno místo shao-linu v dějinách bojového umění.

Písemné záznamy ze severního dynastie Qi (550-577 n. l.) popisují Shao-linské mnichy tak, že byli schopni uzvednout stovky kilogramů, byli velmi dobří v boji a jízdě na koni.

Písemné popisy líčí počátky Quan fa v Shao-linu jako umění, sestávající ze zápasení, prudkých chvatů, zaklesnutí neboli Chin na, a dále z několika kopů a úderů. Mniši také dovedli obratně zacházet s kopím. Jejich styl boje je popisován jako současně měkký a tvrdý, využívá se při něm úhybných manévrů a protiváhy k odstrkování a přitahování soupeře prostřednictvím plynulých pohybů, které jsou zakončeny závěrečným vítězným chvatem.

Přibližně v tomto období mniši objevili, jak skloubit fyzické cvičení, dýchací techniky, kultivování tělesné energie a správnou tělesnou mechaniku s jejich náboženskou teorií, filozofií a rozvrhem zbožných modliteb. Díky tomu se Shao-linské kung-fu zřetelně odlišuje od vojenského bojového umění. V Shao-linu se vždy k tělesným pohybům vážou dechová cvičení. Účelem těchto technik dýchání bylo podpořit kultivování energie při bojovém nácviku, zlepšit zdraví a vitalitu člověka.

Mniši své bojové metody a techniky dýchání zkoumali, rozvíjeli a vylepšovali po mnoho let, až se dopracovali k tomu, čím byl Shao-lin charakteristický a jedinečný.

Charakteristické znaky, z nichž se vyvinula shao-linská Quan fa, jsou:

• Ruce a nohy útočí společně a rychle, takže protivník nemá šanci zareagovat protiútokem.
• Jako odpověď na přicházející údery se používá mnoho kruhových pohybů, které matou protivníkovu obranu. Prováděli se úhybným způsobem.
• Jsou zde obsaženy únikové manévry pro případ, že střetnutí vede k prohře nebo k záměrnému vytváření iluze za účelem ošálení protivníka a jeho přemožení.
• Schopnost bránit se mnoha protivníkům. Útok a obrana mohou probíhat současně a pokračovat lineárním směrem, dopředu a dozadu.
• Mnoho pohybů v nízkých postojích. Útočí se na více částí těla.

V počátcích kláštera byl Shao-lin zastoupen pouze lohanským bojovým stylem. Tento styl vznikl podle legendy, kde se 18 mužů (původně banditů) obrátilo na víru a stali se Buddhovými strážci. Vydali se na cestu spasení, k níž patřilo oddálení vlastního vstupu do nirvány.

Tento styl byl jádrem a zdrojem všech různých shao-linských bojových forem.

Forma 18 lohanových pomocníků je pravděpodobně jednou z nejstarších organizovaných bojových forem. Používá se doposud a je stará téměř 1200 let. Zatímco u Lohanova systému je kladen větší důraz na přímé techniky rukou, tak měkký bojový systém zdůrazňuje měkčí, plynulejší kruhové aspekty. Přitom je však v podstatě směsí zápasení a boxu. Podobá se tak trochu Tai ji quan a často se mu říká shao-linské Tai ji. Existuje domněnka, že měl přímý vliv na původní verze vnitřních bojových forem Wu-tang.

Jelikož byli mniši využíváni císaři k ochraně země, bylo jim dovoleno své bojové umění vybrušovat. Díky věhlasu Shao-linu se zájem o kung-fu rozšířil po celé Číně. V roce 702 n. l. byl zaveden systém prohlídek za účelem výběru vojenských důstojníků. Ti, kteří byli v bojovém umění nejlepší, obdrželi čestný titul a různé hodnosti.

V roce 959 pak následovalo období deseti království. V té době se Shao-linské Quan fa velmi rozšířilo. Shao-lin byl v té době opět zničen a mnoho mnichů se potulovalo po celé zemi, což mělo další vliv na šíření kung-fu v provinciích kolem Shao-linu. V roce 960 byla Čína znovu sjednocena dynastií Sung. První císař této dynastie Sung tai Zu byl uznávaný přeborník v bojovém umění a zasloužil se o to, aby byl Shao-lin znovu obnoven. Sung tai Zu se naučil 18 Shao-linských lohanových stylů a z nich si vytvořil vlastní styl, ve kterém pohyby zkombinoval do nových forem. Za jeho vlády se v Shao-linu vyučovaly také formy s dlouhým kopím.

Chan shi I založil na základě Shao-linských technik styl Liu Ho Quan (šest bojových harmonií). V roce 1103 také slavný generál Yue Fei přivedl své vojáky do Shao-linu, aby mohlo dojít k výměně technik. Tento generál rovněž vynalezl své vlastní bojové formy např.: Yue san Shou a Yu chia Quan, orlí pařát, devět způsobů kopání mandarínské kachničky a jiné. V průběhu období Sung byl také vynalezen styl Xin-yi jehož zdokonalení je také přisuzováno generálovi Yue Fei.

V roce 1279 se dostala k moři mongolská dynastie Yuan. Z nutnosti přizpůsobit se nebezpečné době, se Shao-linské bojové techniky stali tvrdšími. Využívalo se v nich především rychlosti, agresivity a síly. Začala se zdůrazňovat úsporná technika a prosazovala se obrana prostřednictvím prvních útočných úderů. Ve své době byla tato technika velmi účinná, ale nebyla tak rozvinutá jako dřívější Shao-linský Quan.

Po prudkých národnostních vzpourách byli Mongolové poraženi. Chu Yuan chan, buddhistický mnich, založil milovanou dynastii Ming, která se udržela u moci od roku 1368 do roku 1644. V tomto období nastalo, v Shao-linských bojových metodách, mnoho změn k lepšímu. Rozvinula se interní umění, což později vedlo k vývoji Tai ji Quan a dalších vnitřních umění. Legenda praví, že taoistický mnich Zhang San Feng byl čím dál více rozčarován tím, jak se v Shao-linu používala k sebeobraně brutální, hrubá síla. Snažil se vrátit bojová umění k předchozímu měkčímu stylu. Byl tedy znovu přezkoumán měkký Quan a taoistická cvičení Nei čchi Gung , a poté se zkombinovali s technikami z původních interních aspektů lohanského stylu. Nová cvičení byla měkčí a pozvolnější, jejich cílem byl rozvoj vnitřních orgánů a procvičování kloubů, svalů a kostí. Důraz byl nově kladen na uvolněný, poddajný pohyb.      

Na základech Shao-linského Quan fa postupně vznikali další a další styly. Některé např. rodinné styly si vypracovali vlastní bojový systém, odlišný jak v cvičebních postupech, tak i v bojových technikách, ale téměř u všech stylů je možno vystopovat vliv Shao-linu.

V Shao-linu během dalších staletí vzniklo mnoho dalších stylů. Rozvinuly se bojové techniky s mnoha různými zbraněmi. Bojový mniši museli ovládat 18 základních zbraní. Dále se trénovali v různých umění kung např. kung železné hlavy, ocelového předloktí, kung skoku atd. Ve spojení s dechovými cvičeními, meditací a výcvikem bojových umění se z nich stali uznávaní a obávaní bojovníci, známí po celé Číně.