Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tibetská bylinářská medicína

28. 1. 2010

Tibetská bylinářská medicína, její vztah k ajurvédě a současná tradiční tibetská medicína v Tibetu

Obrazek
Tradiční tibetská medicína (TTM) nebo chcete-li tibetská bylinářská medicína má svůj původ v místní lidové tradici (známé jako bön), jejíž počátky leží ve 3. tisíciletí př.n.l. a která byla formálně zaznamenána lékařem na dvoře tibetského krále Ňathi Cänpa, který vybudoval nejstarší známý hrad Jumbulagang na úzení Tibetu v roce 126 př.n.l.
Prvky tradiční čínské medicíny a indické medicíny ajurvédy byly doplněny až později. Ajurvéda měla na tibetskou medicínu největší vliv. Indická medicína se do Tibetu dostala roku 254 návštěvou dvou indických lékařů. Během následujících století několik indických lékařů v Tibetu tyto znalosti obnovilo a rozšířilo. 
Největší vliv z Indie do Tibetu pronikl v období přijetí buddhismu jako státního náboženství Tibetu. K tomu došlo během sjednocení Tibetu za vlády krále Songcen Gampa (618 - 652). Buddhismus měl pro rozvoj indické medicíny v Tibetu velký význam. Ajurvédské principy, zejména princip tří doša (základních sil), se staly základem pro zkoumání a léčbu onemocnění těla. Buddhistická praxe představovala důležitou duchovní součást léčby.
Legenda, jak se tibetská tradiční medicína dostala do Tibetu, souvisí s příběhem Život velkého lékaře Juthog Jonten Gonpo, kterou přeložil a uvedl ve své knize Tibetská medicína Rečchung Rinpočhe. Podle legendy Tára (ženská forma buddhy soucitu, která bývá někdy nesprávně ztotožňována s čínskou Guan Yin) přikázala dvěma známým indickým lékařům (kteří se později stali nesmrtelnými), aby se vydali do Tibetu a učili místní lid svým dovednostem. Obrazek
Tato legenda souvisí s narozením Juthog Jonten Gonpa (708-833), který se v době dospívání věnoval buddhismu a začal studovat medicínu. Vykonal tři cesty do Indie, kde studoval u velkých buddhistických učitelů a ajurvédských lékařů. Později napsal 30 klasických spisů o medicíně, v nichž spojil místní tibetské, indické a čínské lékařské tradice. Čínská medicína začala do Tibetu pronikat kolem roku 641, když princezna Wen Čeng z dynastie Tang se provdala za tibetského krále Songcen Gampa. Songcen Gampo se oženil také s nepálskou princeznou, která ho více zasvětila do buddhismu. Wen Čeng s sebou přivezla do Tibetu mnoho čínských knih, včetně lékařských knih, popisu přípravy bylinných léčiv a výroby lékařských nástrojů. O sedmdesát let později během Juthogova života další čínská princezna Jin Čeng přivezla do Tibetu další čínské knihy a pozvala také několik čínských lékařů.

Čtyři lékařské tantry
Juthog Jonten Gonpo je považován za otce tibetské medicíny. Stal se lékařem královského dvora a založil první lékařskou školu v Kongpo Menlong. Také byl buddhistickým mnichem v klášteře Samje. V Samje se v té době také uskutečnilo velké setkání indických, čínských, perských a řeckých lékařských odborníků. Juthog se kolem roku 770 stal prvním stoupencem čtyř lékařských tanter, které začaly sloužit jako základ tibetské lékařské praxe. Původní verze těchto tanter byla napsána v sanskrtu ve 4. století a později byla na královském dvoře přeložena do tibetštiny. Juthog vysvětlil a objasnil řadu lékařských knih a doplnil vlastní poznatky včetně poznatků ze setkání v Samje. Stal se tak skutečným autorem tradičních tibetských textů. Díky velkému množství těchto textů byl považován za manifestaci Buddhy medicíny.Obrazek
Čtyři lékařské tantry byly v roce 1573 upraveny a doplněny Juthogem mladším, který údajně byl potomkem 14. generace Juthog Jonten Gonpa, nazývaného od té doby "starší Yuthog". Další doplnění a úpravy byly provedeny během 17. století. Dnes existuje čtvrtá verze těchto čtyř lékařských tanter. První dvě lékařské tantry nazývané kořenová tantra a vysvětlující tantra přeložil a komentoval Dr. Ješi Donden a později znovu přeložil v rozšířené formě Dr. Barry Clark. Tyto první dvě tantry se o bylinářské medicíně zmiňují pouze okrajově. Soustřeďují se na chování, diety, diagnostiku a kategorie onemocnění a další aspekty TTM. Třetí tantra - ústní tradice podrobně popisuje příčiny a léčení hlavních skupin onemocnění. Čtvrtá závěrečná tantra je věnována podrobnostem diagnostiky, léčivých bylin a dalším léčebným metodám. Jedna z hlavních překážek při překládání části textu o bylinách spočívá v tom, že původní, více než tisíc let starý text je velmi obtížný. Obecné metody diagnostiky a terapie tibetské medicíny vycházejí z indického principu tří doša (základních sil).


Principy tradiční tibetské medicíny

V tibetské medicíně síla lung odpovídá síle váta v indické medicíně. Základním konceptem je pohyb, dech, chlad. V tibetské medicíně síla thidpa odpovídá síle pitta v indické medicíně. Základním konceptem je metabolismus, trávení, oheň. V tibetské medicíně síla bäkän odpovídá síle kapha v indické medicíně. Základním konceptem je omezování, mazání, vlhkost.
Nerovnováha těchto sil se Obrazekprojevuje určitými příznaky a zjišťuje se vyšetřením pulsu, jazyka a moči. K diagnóze slouží také poznatky o tom, kde a jak pacient denně žije, případně jaké sezónní vlivy na něj působí. Tibetská diagnostika pulsu je zřejmě odvozena od čínského systému, avšak metoda zjišťování pulsu a interpretace jsou odlišné. Diagnostika jazyka je na rozdíl od čínského systému zjednodušena. Například dlouhá onemocnění jsou charakterizována červeným a povlečeným jazykem. Nerovnováha síly thidpa se projevuje nažloutlým jazykem. Nerovnováha síly bäkän se projevuje našedlým a vlhkým jazykem. Vyšetření moči je v tibetském systému jedinečné a zřejmě bylo převzato z Persie. Lékař zkoumá barvu, množství par, množství sedimentů, zápach a pěnu první ranní moči.
Tradiční tibetská léčiva jsou popsána spíše pomocí onemocnění a příznaků, které mají léčit, než pomocí jejich vlastností a vlivů na základní síly. Například několik popisů substancí pro léčení plic se zabývá zejména charakteristickými příznaky (kašel, barva vykašlávaného hlenu, horečka, vzhled krku a podobně). Dále je důležité vědět, zda onemocnění je svojí povahou horké nebo studené, k jakému porušení rovnováhy tří základních sil došlo a za jakých okolností. Základní síly mohou být buď nedostatečné a vyžadují doplnění a posílení, nebo naopak jsou nadbytečné a vyžadují odstranění a potlačení. Pokud chceme porovnat tibetskou a čínskou tradiční medicínu, pak tibetský pojem lung zhruba odpovídá konceptu qi a "větru", pojem thidpa odpovídá konceptu "ohni" a "žlučníku" a pojem bäkän odpovídá vlhkosti, prvku "země" a hlenu. Obrazek

Léčiva v tradiční tibetské medicíně

 Moderní tibetská Materia Medica je odvozena od knihy Jingzhu Bencao (Perlové byliny), publikované v roce 1835 Dumarem Danzhenpengcu. Tato kniha svým obsahem je srovnatelná se známou čínskou knihou Bencao Gangmu. Kniha je rozdělena do dvou částí. První je napsána ve stylu buddhistické sútry, která obsahuje učení o medicíně. Druhá obsahuje podrobný popis každé léčivé substance, včetně jejího původu, prostředí, kde ji lze nalézt, kvality, použitelných částí a vlastností. Kniha popisuje 2294 substancí, z nichž 1006 je rostlinného původu, 448 je živočišného původu a 840 je minerálního původu. Větší počet substancí živočišného a minerálního původu souvisí s tibetským prostředím. Vysoká nadmořská výška a kamenitý povrch poskytují menší možnosti pro pěstování bylin.
Asi jedna třetina léčivých látek používaných v tibetských návodech se používá pouze v oblasti Tibetu včetně oblastí Himálaje v sousedních zemích. Zbývající léčivé látky pocházejí z Číny a z Indie. Většina Tibeťanů až do 20. století však měla malou možnost získat taková léčiva a celkové množství zásob bylo vždy malé. Dovoz bylin z Indie a z Číny byl vždy obtížný. Dnes se do Tibetu relativně snadno dovážejí čínské byliny. V Číně se pěstuje také řada původně indických bylin. Obrazek
Přestože tibetská medicína někdy používá práškovité směsi, většina tibetských lékařů připravuje pilulky z velkého množství různých bylin (obvykle 8 až 25). Pilulky se snadno používají a dávkují a lze je vyrábět v lékařských zařízeních. Kvůli velkým vzdálenostem, velmi obtížnému horskému terénu a drsnému podnebí tibetští lékaři nemohou mít velké zásoby léčiv a léků, z nichž řada vyžaduje čínské a indické byliny. Proto se určité množství léčiv dnes připravuje v ústředních lékařských zařízeních. Většina doktorů má jen několik desítek základních léčiv. Ve Lhase, kde je soustředěna značná část tibetské populace, lékaři mají asi 200 různých léčiv.
Tradiční tibetské pilulky jsou často velké a vyžadují často dlouhý čas na jejich přípravu. Některé látky, aby byly účinné, musí být uvnitř pilulky. Nelze je vyrobit jiným způsobem, než ručně. Některé pilulky obsahují až 25 různých léčivých substancí. Prvním krokem je tyto substance dokonale smísit ve správném poměru. Pokud nedojde k dokonalému smísení, jednotlivé substance mají své účinky oddělené od ostatních. Proto se věnuje značný čas právě drcení a smísení substancí. Taková práce vyžaduje až celý den, tedy značnou trpělivost, vytrvalost a pečlivost. Lékař, který připravuje pilulky, musí mít čisté ruce, aby mohl připravit další směs. Pilulky se dnes vyrábějí již strojově. Po jejich výrobě se zabalí do dlouhého bavlněného plátna. Dva muži pak drží toto plátno za okraje a zvedají ho tak, aby se pilulky po něm válely ze strany na stranu a vytlačoval se z nich vzduch. Tato práce obvykle trvá celý den. Pouze díky tomuto postupu jsou tibetské pilulky tak tvrdé a odolné. Pokud by v pilulkách zůstal vzduch, začaly by se v nich množit baktérie, které by pilulky zničily.


Výroba léčiv tradiční tibetské medicíny dnes
Dostupnost tradiční tibetské medicíny se dnes zvyšuje ve farmaceutických továrnách, které používají nové metody přípravy. Pro výrobu tibetských pilulek existují omezení. V roce 2000 se používalo 97 různých návodů, z nichž 25 bylo hrazeno státním zdravotním pojištěním.
Většina léčivých směsí se zachovala po řadu století. Principy smísení a množství různých bylin a dalších substancí v tibetském systému nejsou jasně definovány. Existují však složité metody pro zjišťování vlastností léčivých substancí. Léčivé byliny se třídí podle šesti chutí, osm vlastností a sedmnáct účinků. Bohužel, přesné principy smísení léčiv se mnohdy již ztratily. Obrazek
Léčivé byliny podle tradiční tibetské medicíny mohou mít šest chutí: sladká, kyselá, slaná, hořká, ostrá a svíravá. Dále mohou mít osm vlastností: těžká, jemná, chladná, měkká, lehká, hrubá a ostrá. Konečně mohou mít sedmnáct účinků: studený, horký, chladný, teplý, tenký, tlustý, vlhký, hrubý, těžký, lehký, pevný, pohyblivý, hrubý, ostrý, jemný, suchý a měkký.
Obecně tibetská medicína dává přednost použití kořeněných (ostrých), aromatických a teplých bylin. Tato skutečnost zřejmě souvisí s klimatickými podmínkami. Ve vysoké nadmořské výšce je obvykle chladné a větrné počasí. Teplé, kořeněné a aromatické byliny mají tyto podmínky vyrovnávat. Ajurvédská medicína používá kořeněné byliny na podporu trávicí soustavy, která má pro zdraví klíčový význam.
Většina bylin používaných v tibetské medicíně je odvozena od jejich použití v ajurvédském systému medicíny. Některé byliny jsou však zvláštností tibetské medicíny. Královskou a zázračnou bylinou TTM je Terminalia chebula, neboli myrobalám (arura) pro svoji svíravou chuť, jejíž různé části však podle tibetských lékařů v sobě obsahují všechny chuti, vlastnosti a účinky.

TTM v Číně
Tradiční tibetskou medicínu dodnes používá několik tisíc tibetských lékařů, kteří své vzdělání získali v Tibetu, Qinghai, Gansu a v Sičuanu. V deseti čínských městech jsou tibetská lékařská zařízení (školy a kliniky). Největší kliniky jsou ve Lhase a Beijingu. V Číně bylo v roce 2000 také 57 nemocnic praktikujících tradiční tibetskou medicínu a 30 farmaceutických továren na výrobu tradičních tibetských léčiv, ovšem kvalita těchto tibetských léků vyrobených v Číně je často pochybná, protože během okupace Tibetu bylo zničeno velké množství medicínských textů, zabito mnoho lékařů a TTM téměř zanikla. Nejlepší tibetští lékaři uprchli do exilu a proto nejucelenější vědomosti a dovednosti jsou udržovány v Dharamsale v institutu Mäncekhang, který má vlastní lékařskou vysokou školu a výrobnu léčiv. Také v Nepálu pracuje několik menších manufaktur na výrobu tradičních tibetských léčiv.
Tibetská medicína, podobně jako ostatní tradiční systémy medicíny, je značně složitá a představuje úplný soubor metod pro udržení zdraví a léčení nemocí. Někteří moderní farmakologové, moderní bylináři a farmaceutičtí výrobci usilují o přípravu léčiv z některých bylin, avšak bez využití postupů a principů tradiční medicíny. Taková léčiva však nemusí mít potřebné účinky.


Přeložil a  zpracoval Jiří Svršek. Doplněno a opraveno podle TIBETAN HERBAL MEDICINE (Subhuti Dharmananda) © 2006 – 2007 Martin Srdce